|
| :: Phone
Booth - Telefonní budka :: |
Muž uvězněný
v telefonní budce nemůže položit sluchátko, jinak ho
zabije odstřelovač, který ho má na mušce. Zápletka
thrilleru Telefonní budka zní tak hitchcockovsky, že
není divu, že o její zfilmování stál už před třiceti
lety sir Alfred.
Historie Telefonní budky je přinejmenším stejně
dlouhá a zamotaná jako osudy Scorseseho Gangů New
Yorku. Všechno začalo jednoho letního rána roku 1971,
kdy nadějný mladý scénárista Larry Cohen dostal pozvánku
na oběd k Alfredu Hitchcockovi. Obědy v Hitchokově
letním sídle na pozemku studia Universal se tehdy
obvykle protáhly na několikahodinový dýchánek, během
něhož stárnoucí sir Alfred převyprávěl svým
spolustolovníkům děj většiny filmů, které nestihl
natočit. Ostatní se dostali ke slovu jen tehdy, když
se mistr hrůzy na chvíli odmlčel mezi dvěma příběhy.
"Co na točit film, který by se celý odehrával v
telefonní budce?" pronesl Cohen do jedné takové
pauzy. Obrátil se na toho pravého, vždyť Hitchcock v
Oknu do dvora zavřel Jamese Stewarta do jediné místnosti
a v jeho starším filmu Lifeboat kamera prakticky
neopustí záchranný člun plný trosečníků.
Hitchcocka nápad zaujal a navrhl Cohenovi, aby podle něj
napsal scénář. O pár měsíců později na sebe oba
narazili na premiéře Hitchcokova thrilleru Zběsilost.
"Tak jak to vypadá s tím naším filmem v telefonní
budce?" zeptal se Hitchcock. "Dělám na tom,
Hitchi, pořád na tom dělám," zněla Cohenova
odpověď. Ve skutečnosti byl Cohen ve slepé uličce:
nenapadl ho jediný důvod, proč by hlavní hrdina měl
strávit celý film v telefonní budce. Do Hitchcockovy
smrti v roce 1980 na nic nepřišel a lépe se mu nevedlo
ani po celá osmdesátá léta, kdy se z nadějného scénáristy
stal odepsaným režisérem béčkových thrillerů. Spásný
nápad ho osvítil až v roce 1998: "Najednou mi začalo
všechno do sebe zapadat a scénář jsem napsal za pár
dnů," popisuje inspiraci Cohen. "Zvedne sluchátko
a hlas na druhém konci mu oznámí, že ho sleduje odstřelovací
puškou a jestli položí telefon, zastřelí ho. Stojí
na ulici uprostřed New Yorku, okolo něj jsou tisíce
lidí, ale nikdo mu nemůže pomoct." Nedávno ale
vyšlo najevo, že zcela totožný námět má i
absolventský film, který o dva roky dříve natočil
student Newyorské univerzity Paul Hough. Dnes už se asi
nikdo nedozví, jestli je to náhoda nebo zda Cohen jeho
čtvrthodinový kraťas End of the line viděl, nic to
ale nemění na faktu, že Cohenův scénář vzbudil v
Hollywoodu menší senzaci.
O hlavní roli měli zájem Robin Williams, Al Pacino i
Dustin Hoffman, jenže studio Fox chtělo někoho mladšího.
Williams se tedy marně nabízel, že alespoň namluví
snipera, stejně jako Anthony Hopkins, který chtěl v
roli uplatnit svůj "hannibal - lecteovský"
hlas. Než se spolu pustili do Minority Report, zajímali
se o telefonní budku i Cruise se Spielbergem, ale
nakonec u Foxů do hlavní role získali Nicolase Cage a
režii nabídli Joelu Schumacherovi. "Já se ale
tehdy chystal zfilmovat vlastní scénář Bezva polda a
právě v den schůzky ohledně Telefonní budky se mi
ozval Robert De Niro, že by v něm chtěl hrát,"
vzpomíná Schumacher. "Tak jsem jim zavolal, že to
neberu." Krátce poté vycouval i Cage a do hry
vstoupil mel Gibson, který měl zájem o hlavní roli i
o režii. Dokonce strávil s Cohenem týden přepisováním
scénáře, ale i jeho angažmá na poslední chvíli
padlo. V tu chvíli se na palubě objevil Will Smith,
který s sebou přivedl režiséra Michaela Baye. Když však
Bayova první slova na schůzce se studiem zněla:
"Tak jo, jak sakra dostaneme ten film z tý zatracený
budky?" bylo všem jasné, že tudy cesta nevede.
Jak natočit film za 12 dní
Od napsání scénáře uplynuly dva roky a projekt byl
stále na mrtvém bodě. Pak se ale o roli začal zajímat
Jim Carrey a Foxové se opět obrátili na Joela
Schumachera, který mezitím kromě Bezva poldy natočil
i válečné drama Tábor tygrů. " S Jimim jsme přátelé
od natáčení Batmana na vždy, takže jsme se těšili,
že spolu budem znovu pracovat," vypráví režisér.
"Pak mi ale jednou v noci zavolal, že té roli nemůže
přijít na kloub a necítí se v ní dobře."
Schumacher měl naštěstí po ruce náhradu: čtyřiadvacetiletého
Colina Farrella, kterého obsadil i do Tábora tygrů.
Studio ale nechtělo vsadit na neznámou tvář a
prosazovalo hvězdu typu Brada Pitta. Farrell dostal
zelenou teprve po nadšených ohlasech, které se na jeho
adresu snesly po uvedení Tábora tygrů.
Obsazením nehvězdného Farrella se ovšem Schumacher
dobrovolně připravil o velkou část rozpočtu. Studio
mu na telefonní budku přikleplo pouze dvanáct milionů
dolarů a režisér se rozhodl celý film natočit za
stejný počet dní. Šibeniční termín i Schumacherova
představa natáčení "polodokumentárním
guerillovým stylem s využitím improvizace" mu
vysloužil pochybovačné hlasy ze všech stran. "všichni
mi říkali, že jsem zešílel a asi měli pravdu,"
přiznává dnes režisér. "když jsem první den
jel na plac, měl jsem stejný pocit, jako student, který
se neučil na zkoušku a tuší, že propadne. Tehdy mi
došlo, že to je ta nejšílenější věc, jakou jsem
udělal od šedesátých let, kdy jsem si přestal píchat
drogy."
Děj filmu se odehrává v New Yorku, ale jelikož natáčení
bylo naplánované na polovinu prosincem kdy tu teplota
klesá k nule, přesunuli se filmaři do teplejšího Los
Angeles, kde zabrali celý blok domů a nakašírovali
ho, aby připomínal newyorský Manhattan. "Točili
jsme od šesti rána do čtyř odpoledne, kdy zapadlo
slunce. Každý den jsme museli stihnout deset stránek
dialogů. Spěchali jsme tak, že jsme nedělali ani
pauzy na oběd," říká Schumacher. Ceky film se točil
chronologicky, záběr po záběru, scénu neustále snímaly
čtyři kamery současně a všechny se navíc bez ustání
pohybovaly. "Nikdo z nás nevěděl, kdy je zrovna v
záběru, takže jsme museli být pořád ve střehu,"
vzpomíná Forest Whitaker, který ve filmu hraje
policejního vyjednavače. "Celý film se odehrává
prakticky v reálném čase, takže natáčení připomínalo
divadelní hru. Joel prostě nechal běžet kamery a my
jsme se museli spolehnout na svoje herecké
instinkty."
A jak natáčení viděl ten, kdo vlastně po celých
devadesát minut filmu nesleze z plátna? "Řeknu to
asi takhle: ve filmu říkám "fuck" snad
stopadesátkrát, a jen dvakrát to bylo ve scénáři,"
zní typický komentář Colina Farrella. "Bylo to
nejtěžší natáčení, jaké jsem kdy zažil, ale nestěžuju
si. Taky bych mohl v dolech rubat uhlí za padesát centů
na hodinu.
Život napodobuje umění
Telefonní budka se měla do kin dostat už v září
2001, ale její premiéru odsunuly teroristické útoky.
Pak se studio rozhodlo počkat, než se do kin dostane
Minority Report, aby si američtí diváci na Farrella
zvykli. Jenže loni v listopadu začal v okolí
Washingtonu řádit šílený odstřelovač a premiéra
se znovu posouvala až na letošní duben, kdy od napsání
scénáře uplynulo pět let. Ironií osudu tak mezitím
telefonní budky prakticky zmizely z ulic amerických měst,
vytlačené všudypřítomnými mobily. "Když vidím
lidi, jak do mobilu žvaní o své práci a soukromí, mám
chuť jim zakroutit krtkem," říká Schumacher.
"Ještě před pár lety by nikoho nenapadlo volat
na ulici. Vešli jste do budky a zavřeli za sebou dveře,
aby vás nikdo neslyšel. Dnes má každý plnou hubu
toho, jak ze světa mizí soukromí a přitom na ulici
probírá svůj osobní život do mobilu." Larry
Cohen v jehož hlavě se příběh Telefonní budky
zrodil, ovšem patří mezi ty, jimž překotný vývoj
telekomunikací vrásky nedělá. Během pětileté anabáze
s natáčením filmu stihl podle stejné šablony vystřihnout
další dva scénáře a oba výhodně prodat. Příběh
filmu Message Deleted se točí okolo telefonního záznamníku
a Cellular vypráví o muži, který se snaží zachránit
unesenou ženu dřív, než mu dojde baterka v mobilu,
kam se mu náhodou dovolala. "Řekl jsem si, že když
napíšu několik podobných filmů, pak je jedno, jaký
režisér je natočí a kdo v nich bude hrát, ale moje
jméno neupadne v zapomnění," říká otevřeně
Larry Cohen. Co by mu na to asi řekl Alfred Hitchcock,
kdyby byl ještě naživu?
Děj Telefonní budky
Stu Shepard je herecký agent, který se ve vodách
showbyznysu pohybuje se žraločí sebejistou. Obchody řeší
na ulici pomocí dvou mobilních telefonů a jednoho
asistenta. Když se chce ale domluvit rande s vyhlédnutou
obětí z řad začínajících hereček, odloží svůj
mobil, který může manželka díky výpisům
kontrolovat, a zajde do telefonní budky. Zavolá a je
odmítnut. Chce odejít, ale telefon nečekaně zazvoní.
Co když volá herečka? Co když si to rozmyslela? Stu
zvedne sluchátko a okamžitě si uvědomí, že na
tenhle telefonát nikdy nezapomene. Hlas, který se z
druhého konce ozve, mu pohrozí, že jakmile zavěsí,
proletí mu hlavou kulka. Že to myslí vážně, dokáže
volající během několika vteřin - to když se k budce
přiblíží otravné prostitutky se svým pasákem. Na
konto nejdelšího a nejděsivějšího telefonátu
Stuarova života je připsána první oběť.
Premiéra 26. června 2003 |
|
|
