|
| :: Povídka
- Takový jsme byli :: |
Ani nevím, kde začít, v
mém životě byla spousta kluků, ale nejdůležitější
pro mě bylo Dawson a samozřejmě Pacey. S Dawsonem jsme
ze všeho nejdřív byli kamarádi, bylo to úžasný, naše
nekonečné škádlení, naše filmový večery a tak...
První komplikace ale přišla, když jsem se do Dawsona
začala víc a víc zamilovávat, ale nedokázala jsem mu
to říct, v tom se jednoho slunečného odpoledne,
zrovna když jsme točili film, objevila krásná a
pohledná blondýna. Já bych si jí snad ani nevšimla
nebejt toho, jak na ní Pacey s Dawsonem zírali. Představila
se nám jako Jen. Já jsem jí začala pomaličku nenávidět,
jelikož se Dawson začal točit jen a jen kolem ní a na
mě na svojí kamarádku úplně zapomínal. Taky si
vzpomínám na pár trapných žárlivých scén, ale s
odstupem času se tomu směji. Jen začala s Dawsonem
chodit, ale pak přišel zlom v mém životě.
Když jsem měla odjet studovat, pryč, daleko od
Capeside, Dawson si začal vše uvědomovat a když to nějak
shrnu, dali jsme to dohromady. Bylo to krásný a silný,
něco tak neuvěřitelného jsem snad nezažila. Byla
jsem do Dawsona neuvěřitelně zamilovaná. Jeden nečekaný
polibek za úplňku mě ale dokázal naprosto rozhodit a
tak jsem se rozhodla najít sama sebe, ale místo hledání
sebe jsem našla Jacka. Hrozně mě na něm přitahovalo
to, jak cítí umění, čemuž Dawson absolutně nerozuměl.
Jak ale pravil jeden moudrý člověk, žádná pohádka
netrvá věčně, i moje pohádka skončila. Jack totiž
sebe našel, našel v sobě skrytou lásku k mužům. Mě
ovšem zase něco silného přitahovalo k Dawsonovi, ale
neviděli jsme se celé léto, nevím jestli se vyhýbal
on mě nebo já jemu, ale bylo to tak. Nezbývalo mi nic
jiného než překonat svou čest a vydat se za ním, řekla
jsem mu, co k němu cítím a že mi moc chybí. Jeho
reakce mě však vyděsila, řekl mi, že už to takhle dál
nejde, že nechce, abych mu pořád ubližovala. Se
slzami v očích jsem utíkala pryč, pryč od lidí, od
světa a hlavně od Dawsona. Moje srdíčko bylo
rozlomeno na tisíc kousků, nedoufala jsem už že by ho
někdo někdy mohl slepit, ale stalo se.....
Celá uplakaná jsem seděla na molu, jen tak zírala do
vody a hlavou mi běželo neuvěřitelně myšlenek. Potřebovala
jsem někoho, kdo by mě objal, pohladil a snad i trochu
politoval. Toho člověka jsem měla, byl jím Pacey. Přijel
ke mně na své loďce, zpočátku jsem na něho neměla
náladu, Pacey mě ale objal a jen tak jsme seděli a
koukali do vody. Moc mi pomohl, byl mi skvělým kamarádem.
Začali jsme spolu trávit víc a víc času, stavěli
jsme spolu i náš Potterovic hotel. Naše věčný škádlení
a pošťuchování přerostlo v lásku. Naše počátky
byly ale nesmírně těžké, protože existoval ještě
druhý člověk, který pro mě hodně znamenal, Dawson.
Nechtěla jsem ho ranit, ale rozhodli jsme se s Paceym,
že mu to řekneme. Dawson to ale věděl a reagoval dost
podrážděně, mě v tu chvíli nenapadlo nic jiného než
říct Paceymu sbohem. Bylo to pro mě hrozný, protože
jsem si s ním rozuměla, jako s nikým jiným. Pár dní
jsme se mi tři nerozluční kamarádi sobě vyhýbali,
ale postupem času jsem si už k oboum našla cestu. S
Dawsonem, Mitchem a Gale jsme chystali svatbu, protože
jsem byla požádána, abych jim šla za svědka. Když
jsem jela jednou domů zastavil mě Doug, jestli vím, že
chce Pacey odjet na celé léto na moře na své "True
love." Byla jsem s toho úplně v šoku, nemohla
jsem myslet na nic jiného. Blížil se den svatby a tak
jsme neustále vše zkoušeli.
Jackovi nedovolil jít na náš školní večírek, protože
si chtěl vzít sebou svého přítele. My jsme se ho
rozhodli podpořit a nešli jsme tam také. Dawson udělal
dobré gesto a uspořádal náš večírek u Lerryů v
restauraci. Zrovna jsem tancovala s Dawsonem, když se ve
dveřích objevil Pacey s Andie. Cítila jsem na sobě
jeho pohled, na chvíli mě úplně vykolejil, jen tak
jsme se na sebe dívali bez jakéhokoliv slova, gesta či
pohybu. Měla jsem chuť vzít ho za ruku a utíkat sním
co nejdál pryč. Byl tu ale Dawson, ke kterému jsem
byla poutána stejnou neviditelnou silou. Během večera
jsem si zatancovala i s Paceym, ale viděl nás Dawson,
který se naštval a vyběhl z restaurace, běžela jsem
za ním, ale on na mě nedal.
Po pár dnech nastala svatba, všichni byli v hrozném
fofru, ale já nepřestávala myslet na Paceyho, na to,
že odjede a že teď má rozlučkový piknik. I tak jsem
nezanedbávala své povinnosti, které jsem slíbila. Všechno
bylo krásně upravené, ale po chvíli jsem začala
postrádat Dawsona. Našla jsem ho až u vody. Řekl mi
tam, že mě miluje a vždy bude, ale nechce se dívat na
mojí utrápenou tvář. Řekl ať jdu za svým srdcem,
za Paceym... Nechtěla jsem jít, snažila jsem se mu něco
říct, ale on chtěl, abych odešla. To už jsem nečekala
na nic a utíkala do přístavu, když jsem uviděla
"True love" na svém místě trochu jsem se
uklidnila. Už z dálky jsem křičela Pacey, Pacey. Celá
zadýchaná jsem ho žádala o odpuštění, že ho
miluji celým svým srdce a chtěla bych s ním odjet na
prázdniny na moře. Pacey mě objal, dal mi velikánskou
pusu a společně jsem vypluli na velkou plavbu. Bylo to
prostě úžasný, jen mi dva a moře, žádný starosti,
prostě nic. Postupem času jsme začínala být opět
nabírat směr Capeside a já byla tím víc nervózní s
prvního setkání s Dawsonem, které nakonec proběhlo
poměrně v klidu, obnovili jsme spolu své přátelství.
Hodně mě mrzelo, že to samé neudělal Pacey a Dawson,
vždyť byly časy kdy bez sebe nedali ani ránu, byli
jak bráchové. Ještě víc mě štvalo, že příčinou
toho všeho jsem já.
Do Dawsonova života vstoupila nová žena, setra Paceyho,
Gretchen, která mu pomohla zapomenout a já a Pacey jsme
začali řešit důležitý bod našeho vztahu a to sex.
Naše mazlení a muchlování si žádalo i něco víc,
ale mě přišlo, že ještě pořád nejsem připravená
na to být ženou. Pacey byl ke mně ohleduplný a dokázal
počkat. Ano tušíš správně, mé poprvé bylo s
Paceym. Na výletě naší třídy, na horách. Na tu chvíli
si pamatuji dodnes, stála jsem u zrcadla a česala se,
Pacey ke mně přišel, zeptal se jestli to může udělat
sám, vzal kartáč a začal mě pomalinku česat a
hladit po vlasech. Já jsem začala cítit to krásné šimrání
v bříšku, otočila jsem se k němu a zeptala jestli má
ještě ten kondom, jen tiše přikývl šáhla jsem do
jeho peněženky, se slovy, že bychom ho mohli použít.
Pacey se nejprve zdráhal, moje polibky mu však zcela
podlomily kolena. Pomalinku jsme se začali svlíkat,
Paceyho polibky jsem cítila na celém těle, když byl
Pacey nade mnou a hladil mě po obličeji, cítila jsem
se v bezpečí a můj strach zmizel ta tam.
Když jsem se vrátili domů, strávila jsem jedno příjemné
odpoledne s Dawsonem, zeptal se mě jestli jsem spala s
Paceym, ale já mu nedokázala říct pravdu. Cítila
jsem se špatně nejen vůči Dawsonovi, ale hlavně kvůli
Paceymu. Blížila se maturita, přihlášky a na
vysokou. Já měla jasno, kam chci, ale nedostala jsem
stipendium. A tak jsem se rozhodla jít do Bostonu, kam
šli všichni až na Dawsona a Paceyho. Paceyho na
vysokou nevzali a na maturitním večírku mi to všechno
s plných plic řekl, že se vedle mě cítí, jako úplná
nula. Já jsem tam jen tak stála, nechala jsem aby všechnu
špínu házel na mě. Až pak jsem se dokázala posbírat
a utekla jsem pryč. Musela jsem ven na trochu čerstvého
vzduchu, útočiště jsem našla u opuštěného stolku,
kam jsem okamžitě shodila svoje tělo. Pacey za mnou po
chvíli přišel, začal se mi omlouvat nebo něco takovýho,
já už jsem ho ani nevnímala, pořád jsem si přehrávala
to co mi řekl. Po chvilce jsem se zase vrátila k
Paceymu, který mi říkal, že ho to mrzí a že mi
nechce pořád ubližovat. Vzmohla jsem se jen na jedinou
větu. "Prosím tě jdi pryč!"
Po pár dnech za mnou přišel pan Kubelík, pozval nás
s Paceym na večírek, že by pan děkan chtěl s Paceym
mluvit. Byla jsem šťastná, zapomněla jsem na všechno
špatný, myslela jsem, že děkan mohl dát Paceymu nabídku
na vysokou školu.
Po večírku na kterém děkan nabídl Paceymu jen brigádu
jsem u Paceyho zůstala přes noc, ráno jsem ho potom našla
v přístavu. "Věděla jsem, že tě tu
najdu." "Myslel jsem, že než se vzbudíš
budu zpátky." "Jak dlouho jsi tady?"
"Pár hodin, já a východ slunce, od tý doby co
jsme byli na moři jsem ho neviděl, je to tak dávno."
"Pacey je mi líto, že jsem tě vzala na ten večírek."
"To není tvoje chyba, nic není tvoje chyba."
"Ale říkal jsi...." " Já vím a pokaždý
když si na to vzpomenu, dělá se mi špatně. Dávat ti
za vinu svojí nejistotu aby ses pak cítila špatně za
to, co jsi dokázala, když s toho máš mít radost. Já
na tebe jsem pyšněj Joey." "Já vím, že jseš
Pacey." " Nedokázal jsem ti to, místo toho
jsem byl typickej chlap, co neunese, že jeho holka má
lepší práci než on. Joey lituju toho." "Pacey
ty takovej nejsi." "Ale cítím se tak i když
nechci, aby ě to tak deptalo, deptá. Včera na tom večírku
jsem žárlil, ne na tebe, ale na lidi, co budou ve tvé
přítomnosti." "Byla jsem si tak jistá, že
Kubelíkova nabídka nám dá odpověď na náš problém,
něco jako znamení." " Bylo to znamení, ale
ne takový, jaký jsme si představovali, ale skončilo
to líp a to jsem rád." "Já taky." Pak
jsem ho chytla za ruku a společně jsem se koukali na moře.
Pacey nezůstal na předávání diplomů. Já jako
nejlepší studentka jsem přednesla svůj proslov:
"Pane řediteli, rodiče, studenti, stojím tu před
vámi a uvědomují si, co nás spojuje, vím, že všichni,
až na tu neuvěřitelnou trému, cítíte totéž co já,
hrdost a pocit úspěchu, že něco končí a začíná.
Myslím, že tyhle pocity popisovat nemusím, ale chtěla
bych vám říct něco ryze osobního, v mém životě
byli lidé, kteří už odešli, často se mi vrací ve
vzpomínkách, ale ať mě od nich dělí smrt nebo vzdálenost,
stále jsou v mém srdci. Vím, že jsou se mnou a pravda
je taková, že totéž se stane s námi, staneme se
vzpomínkami, někteří milými a někteří ne ale
celkově vzato nám pomohou najít sebe sama. Ať jsme teď
pohromadě nebo vzpomínkami, nezapomeňme jeden na druhého.
Doufám, že ať vás osud zavede kamkoliv Capeside bude
vždy s vámi. Blahopřeji."
Ani jsem se nenadala a byl začátek školního roku, noví
lidé, kolej a to všechno. Moje spolubydlící Audrey
byla pěkně vlezlá a na můj vkus dost zpovídaná, ale
skvělá holka ne kterou nikdy nedám dopustit. Seznámila
jsem jí s Jackem, Jen a postupně se všema, teď už je
nedílnou součástí naší party. Jednou jsem z Jen a
Audrey vyrazili na oběd do restaurace. Tam na mě čekalo
menší překvápko, v prosklených dveří v kuchyni
jsem uviděla Paceyho. Jen si všimla mého překvapení
a přišla ze mnou, řekla mi, že Pacey už je tady déle,
že bydlí na lodi v přístavu. Jen se mě zeptala proč
za ním nezajdu, ale já jsem byla přesvědčená, že mě
asi vidět nechce. Nicméně jsem se za ním večer zašla.
Cítila jsem, že je to mezi námi jako dřív, nezměnilo
se ani naše vzájemné pošťuchování.
Když už všechno vypadalo dobře, přišla další rána,
Mitch měl autonehodu a zemřel, snažila jsem se být
Dawsonovi oporou, pomáhat mu, ale on mě odmítal. Zpočátku
si dával za vinu smrt svého otce, ale Pacey mu to
nedovolil. Všechny nás to ňák semklo dohromady.
Mrzelo mě, ale že Dawson nehledal oporu u mě. Historie
se opět opakovala, Dawson začal chodit s Jen, což mě
ranilo, protože mezi mnou a Dawsonem už to vypadalo tak
nadějně. Ale ve skrytu duše jsem byla ráda, že na to
všechno není sám.
Můj život plynul spontálně dál, měla jsem své
kamarády Jen, Jacka, Paceyho a Audrey, mimochodem ti dva
spolu začali chodit, byl to párek k popukání, měla
jsem z nich radost. A samozřejmě Dawsona kterého jsem
nevídala často, protože točil filmy z jedním režisérem.
V den mých narozenin, v první ročníku na Bostonu se
stalo něco nečekaného.....
Všichni jsme čekali na Dawsona v "Pekelný
kuchyni," ale Dawson nedorazil a tak jsme se
rozhodli jít domů, ale já jsem ještě chvíli zůstala
a dočkala jsem se. Dawson přijel, zašli jsme na skleničku,
později mě doprovodil na kolej, kde mi popřál k
narozeninám, objali jsme se, držel mě tak silně, jako
by se bál že uteču, když mě trošičku pustil, byli
naše hlavy jen maličko od sebe, naše ústa se začala
přibližovat víc a víc. S Dawsonem jsem prožila krásnou
a nezapomenutelnou noc, ale bohužel moje pohádky nikdy
netrvali věčně.... Zjistila jsem, že měl Dawson
holku a to ráno, co jsme se spolu milovali se s ní byl
rozejít. Hrozně mě to ranilo, naší hádku si
vyslechl i zbytek našich kamarádů, kteří mi připravili
narozeninovou oslavu. Pro mě to byly nejhorší
narozeniny, co jsem kdy zažila. Dlouho jsem se s toho
vzpamatovávala, ale měla jsem Audrey, která mě
nenechala v tom plácat.
Vzpomínám si ještě na jednu komickou noc, kterou jsem
strávila s Paceym v obchoďáku, kde nás zamkli, byla
to docela sranda, donutila jsem ho si ostříhat jeho
vousy. Zase ta neviditelná síla nás dala zase
dohromady a vidíš Dceruško vydrželo nám to s tatínkem
dodnes.
|
|
|
